ROK, KTERÝ MI OTEVŘEL DVEŘE (A JÁ DO NICH KONEČNĚ VEŠEL)

Letos se toho kolem mě semlelo tolik, že to chvílemi připomínalo takový malý osobní hurikán. Ne ten, co všechno rozmetá, ale ten příjemný – co vám zvedne prach ze starých cest, pošimrá vás na tváři a ukáže úplně nový horizont. A já mám pocit, že jsem si ten nový výhled už konečně troufl přijmout.

Začalo to vlastně úplně nenápadně. Osm svateb. Osm příběhů, osm párů, osm různých světů, do kterých jsem mohl nakouknout a být u jejich velkého dne. Každá svatba mě nakopla o kousek dál a přestože jsem byl večer často víc mrtvý než živý, vždycky jsem si po cestě domů uvědomil, jaké mám štěstí. Do toho přišla spolupráce s Pivovarem Pacov, focení akcí ve městě, rodinné seance… a já najednou zjistil, že už nefotím „po večerech“, ale že fotím. Tečka.

A pak přišlo to největší rozhodnutí – po pěti letech jsem si konečně dovolil zkrátit úvazek grafika v Kalasi. Ubral jsem práci, abych přidal práci, jen o kus jinou. Takovou, která mi dává větší smysl, ale zároveň mě strašila. Doteď jsem doháněl všechno po nocích, víkendech a dovolených. A přestože miluju svou rodinu víc než světlo na podzimních loukách, často jsem ten čas krájel na příliš úzké plátky. Rozhodnutí ulevit si nebylo snadné. Ale bylo správné.

A když už jsem byl v tom otevírání dveří, přišla další – ta, na kterou jsem koukal dva a půl roku v našem domě. Ateliér. Místo, o kterém jsem pořád jen mluvil. A pak jednoho podzimního dne moje žena pronesla tu větu, která mě donutila konečně jednat: „Když to neuděláme teď, neuděláme to nikdy.“ Udělali jsme to. A s obrovskou pomocí naší dekoratérky a blízké kamarádky Martiny vznikl prostor, ve kterém jsme během pár týdnů nafotili přes dvacet nádherných vánočních setů. Tolik radosti v jednom pokoji jsem dlouho nezažil.

Další level? Dron. Vždycky mě lákal, jen jsem k tomu potřeboval impuls. A ten přišel nenápadně, ale vytrvale — na minimálně třech předsvatebních schůzkách se mě páry ptaly, jestli „náhodou nemám dron“. Neměl. A tak začala éra kurzů, školení, nekonečných cvičných letů a studeného větru, který mi štípal ruce, když jsem čekal na ten jeden správný záběr. Ale stálo to za to. Několik novomanželů má díky tomu krásná videa ze své svatby a já díky tomu objevil úplně nový svět, který mě pořád láká výš a dál.

A nakonec – dárek pod strom. Nový foťák. Upřímně? Ten dárek je pro mě, ale hlavně pro vás. Protože vím, že fotky posune zase o kus dál. A aby toho vánoční kouzlení nebylo málo, na začátku prosince jsem si střihl i svou premiéru jako školitel fotografie a postprodukce v DronPro. To už je ale příběh, který si nechám na příště.

Letos jsem se naučil jednu zásadní věc: když člověk stojí dlouho před dveřmi, nakonec nejde o to, jestli je otevře správně. Jde o to, že je otevře vůbec. Z celého srdce děkuji všem, kdo mě letos podrželi, kdo mi svěřili své vzácné chvíle a kdo věřili mně i v momentech, kdy jsem tomu nevěřil já. Tenhle rok mě změnil. A já jsem za to nekonečně vděčný.

Radim