KDYŽ KVŮLI FOTCE LEZU VEN I O PŮLNOCI

Fotografové jsou zvláštní živočišný druh. Svým způsobem lovci.

Jsem ten typ člověka, který má problém dojít ven pár kroků k autu, když si v něm něco zapomene. Ale jakmile zjistím, že je venku krásná obloha, mlha, že světlo dnes vypadá podezřele romanticky, že mrzne nebo padá rosa… během pár sekund beru jen to nejnutnější a mizím ven. Ulovit tu krásu, než se rozplyne.

A pak jsou tu ty dny, kdy má nastat nějaký speciální přírodní úkaz. To je konec. To se ze mě stává posedlý stopař světla, co projíždí okolí autem nebo se vláčí pěšky po polních cestách, jen aby našel tu jednu perfektní lokaci.

Nedávno psali v médiích, že bude vidět polární záře. Takže jasně – já samozřejmě nemohl spát. Doma už bylo ticho, celý dům oddechoval, a já místo toho kroužil po okolních kopcích a pátral po jakémkoliv podezřelém náznaku na obloze. Nic. Ani nádech růžové, ani kousek zelené.

Pak jsem si vzpomněl na jedno místo u Pacova, odkud by mohla záře vypadat fakt dobře. Vyrazil jsem tam. Už se blížím, když se proti mně objeví auto. Z okénka na mě někdo kývne takovým tím posmutnělým „vím přesně, jak ti je“ výrazem. Ne, nepřerušil jsem něčí romantickou chvilku. To jen další pacovský fotograf, další neúspěšný lovec toho večera.

Já tam ještě chvíli postával. Bylo kolem půlnoci, klid a mír a ticho. A pak jsem nasedl zpátky do auta a odjel domů, trochu zklamaný, trochu smířený.

Ráno otevřu sociální sítě… a zjistím, že na Vysočině byla polární záře vidět až kolem čtvrté ráno. Jiní lovci byli úspěšní. Já tentokrát ne.

Ale víte co? Právě tahle část mého fotografického světa – ta impulzivní, nenaplánovaná, bez termínů a dohod – zajišťuje, že z toho nikdy nevymizí radost a dobrodružství.

A proto fotím tak rád.

PS.: nakonec z toho vznikla tahle rozmazaná fotka z dronu, kterej jsem chtěl zkust za úplný tmy. Tak nic, snad příště.